Zajímavosti

Zajímavosti

Dne 24. 12. 2021 by císařovna Alžběta oslavila 184. narozeniny.
O vánocích 1837 očekávají vévoda a vévodkyně Ludovica a Max v Bavorsku narození jejích čtvrtého dítěte. Elizabeth přišla na svět na Štědrý den ve 22.30 hodin. Porod byl prý ovlivněn zvláštní hvězdou – Štědrý den připadl na neděli a kromě toho se dívka narodila se zoubkem. Kojenci se zoubkem bylo předpovězeno štěstí. Takzvaný “dens connatus” je velmi vzácný. Kromě Elizabety je tu další prominentní vládce, který přišel na svět již se zubem: Francouzský sluneční král Ludvík XIV. Nedělňátkům (a také Alžbětě) bylo tehdy podle lidových pověr souzeno bohatství a krása.
“Matka malé Sisi vévodkyně Ludovika přikládala těmto zvláštním okolnostem velký význam,” říká Olivia Lichtscheidl, kurátorka muzea Sisi. “Ludovika se také snažila uklidnit své svědomí. Vzhledem k tomu, že se bála prokletí, které se vztahovalo k jejich svatbě. Traduje se, že při házení svatební kytice řekla: “Ať tomuto manželství a všemu, co z něho vzejde, chybí Boží požehnání až do samého konce.” Ludovika považovala za hluboké ponížení, že se musela jako královská dcera provdat za muže, který byl pouze vévodou z rodu Wittelsbachů.
Elizabeth, budoucí císařovna Rakouska byla dva dny po jejím narození, dne 26. 12. 1837, pokřtěna na Elizabeth Amalia Eugenia. Kmotrou byla Auguste Amalie, vévodkyně Leuchtenbergská. Křestní ozdoba se skládala z křestních šatů a krajkové čepičky z jasného hedvábí. Ke křestním šatům patřila také květy vyšívaná šerpa starorůžové barvy.
Křestní sada a mléčný zoubek císařovny, včetně pouzdra z pozlacené mosazy s korunovaným erbem vévodkyně Ludoviky Bavorské, jsou jedním z mála dochovaných předmětů z dětství Sisi.
zdroj: schoenbrunn.at

František Josef I.František Josef I. se narodil 18. srpna 1830 ve vídeňském Schönbrunnu.
Jeho otcem byl arcivévoda František Karel, druhorozený syn tehdy vládnoucího císaře Františka I., a matkou arcivévodkyně Žofie, původem princezna bavorská. Mladý František Josef byl velkou nadějí zejména pro svého dědečka, jenž si uvědomoval bolestnou neschopnost svých synů Ferdinanda I. Dobrotivého a Františka Karla. Oba byli duševně postižení a trpěli epilepsií a padoucnicí. Rodiče Františka Josefa měli svatbu v roce 1824. Když Žofie viděla portrét svého nastávajícího, byla otřesena, nicméně se o svého manžela starala zodpovědně a pečlivě, její vztah byl spíše mateřský.
zdroj: Web České televize

Nemanželské dítě?
Když tak se narodil František Josef, byly po dvoře rozšiřovány klepy, že František Karel není jeho otcem. Žofie měla totiž blízký vztah se synem francouzského císaře Napoleona Orlíkem, který žil na vídeňském dvoře. Další sourozenci, například mexický císař Maxmilián, ovšem byli stejně schopní, a tak tyto klepy byly zřejmě pouze výmyslem.
Malému arcivévodovi se dostalo především vojenské výchovy. O arcivévodkyni Žofii se ostatně svého času tvrdilo, že je jediným mužem v užší císařské rodině. Nevýrazný otec František Karel zůstával vždycky hodně v pozadí. František Josef projevoval známky bystrosti a inteligence, které jeho otci chyběly. Proto do něj vídeňská dvorní společnost začala vkládat naděje jako do budoucího následníka trůnu. Dobře si to uvědomoval i tehdejší kancléř kníže Metternich a osobně se staral o to, aby mladému arcivévodovi byly vštípeny konzervativní názory o výlučnosti panovnické moci.
Kníže Metternich měl významné slovo i v tajné státní konferenci, která prakticky vládla za Ferdinanda I. Dobrotivého. Na trůn nastoupil v roce 1835, ale o politiku se téměř nestaral. V březnu 1848 vypukla ve Vídni revoluce, která smetla Metternicha a vynutila si vydání ústavy a četné ústupky. S druhou vlnou byl vídeňský dvůr nucen z Vídně uprchnout a uchýlil se do Olomouce. Protože situace byla zlá a slabomyslný Ferdinand I. se stále více jevil jako překážka, nový premiér Felix Schwarzenberg chtěl řešit situaci rázně. Traduje se, že v olomouckém arcibiskupském paláci tehdy působil lokaj, který byl nápadně podobný otci vládnoucího císaře Františku I., a tak ho oblékli do generálské uniformy, dali mu dlouhý bílý plášť a se svíčkou v ruce ho v noci strčili do Ferdinandovy ložnice. Hrobovým hlasem k němu měl pronést? „Ferdo, Ferdo, ty přece musíš abdikovat!“ Ráno císař skutečně abdikoval a František Josef I., jeho synovec, byl v prosinci 1848 vyhlášen za jeho následníka.
zdroj: Web České televize

Revoluce.
V Praze byla revoluce poražena už v červnu 1848, ve Vídni na podzim. Dlouho se bránila Itálie a nejdéle revoluce vzdorovala v Uhrách, kam musela přijít na pomoc ruská armáda. S revolucí roku 1848 vtrhl do politiky rakouské monarchie plnou silou nacionalismus, který se stal jedním z faktorů vnitřní politiky a nakonec i příčinou jejího zániku.
Jedním z výdobytků revoluce, která už byla po nástupu mladého císaře na ústupu, bylo osvobození rolníků od poddanství a roboty. Její ostatní požadavky, jako svoboda tisku, projevu a shromažďování, však byly brzy po nástupu potlačeny. V celém desetiletí po revoluci vládl v Rakousku neoabsolutismus ministra vnitra Alexandra Bacha spojený s ostrými vystoupeními proti opozici, vzpomeňme jen Havlíčkovo vyhnanství do Brixenu. Aby se monarchie probudila z politické letargie, musela přijít porážka Rakouska.
Katastrofa rakouské armády ve válce s piemontskosardinským královstvím a Francií v severní Itálii vedla ke ztrátě bohaté Lombardie s hlavním městem Milánem a odhalila vratkost Bachova režimu. Po válce se jevilo jako nezbytné začít s dalekosáhlými změnami ve vnitřní politice monarchie. Novou ústavou z roku 1861 se Rakousko přeměnilo v konstituční parlamentní monarchii a v lavicích říšské rady vídeňského parlamentu zasedli i čeští poslanci. O pět let později bylo Rakousko poraženo ve válce s Pruskem, ztratilo veškerý vliv v Německu a také svou poslední italskou provincii – Benátsko.
zdroj: Web České televize

Desítky uniforem v šatníku.
Na veřejnosti se František Josef vždy ukazoval v uniformě. Měl jich několik desítek, a to včetně cizích, ve kterých přijímal představitele příslušných zemí při jejich návštěvách Vídně. Jeho snad jedinou vášní byl lov. Tady nedbal na etiketu a chodil v krátkých koženkách a těžkých bagančatech.
Příležitosti, kterou oslabení ústřední vlády nabízelo, se chopili Maďaři a vynutili si ve Vídni zásadní státoprávní změnu. Říše se v roce 1867 rozdělila na rakouskou a uherskou polovici. Každá měla vlastní vládu, vlastní parlament a státní úřady, společným zůstali jen panovník, armáda, finance a zahraniční politika. Od té chvíle se habsburská říše nazývala Rakousko-Uhersko. Toto vyrovnání však v sobě neslo zárodek nových národnostních konfliktů. Ostatní národy – Češi, Chorvati, Slovinci, Poláci, Srbové, Slováci, Rumuni i Italové – se právem cítili podvedeni a zkráceni ve svých politických právech.
To, co dosáhli Uhři, se českým politikům nikdy do konce monarchie nepodařilo. Důvod je třeba hledat v celé historii monarchie, kdy uherská opozice, uherská povstání, uherské revolty byly vždycky vedeny s velkým důrazem a velmi vehementně. Vídeň měla před Maďary respekt, jaký nedokázali čeští politikové nikdy vzbudit. Z geopolitického hlediska pak byly Uhry okrajovou oblastí, zatímco české země patřily k centrálním zemím a navíc tu byl česko-německý národnostní problém.
zdroj: Web České televize

Milostné vztahy.
V životě císařově se patrně vyskytovalo několik krátkodobých milostných vztahů. Teprve po smrti vešlo ve známost, že se přes 10 let stýkal s dcerou vídeňského obchodníka, a pak také s o 23 let mladší herečkou vídeňského dvorního divadla Kateřinou Schrattovou.
Na přání své matky se František Josef měl oženit se svou bavorskou sestřenicí Helenou. Zamiloval se však do její mladší sestry, teprve šestnáctileté Alžběty, známé pod přezdívkou Sisi, a prosadil si svou. Roku 1854 se ve Vídni konala velkolepá svatba. Alžbětu císař skutečně miloval. Rodinného štěstí a manželské harmonie s ní však nikdy nedosáhl. Jejich charaktery se lišily natolik, že si brzy přestali rozumět. František Josef byl člověk svým založením chladný a pedantský, který celý svůj život vybudoval na vlastních představách, na vladařských povinnostech a služby státu, za jehož služebníka se považoval. Alžběta byla naproti tomu příliš moderní a emancipovaná, než aby se podřídila přísně vymezenému způsobu života u dvora. Také v politických názorech se s manželem značně rozcházela – monarchii považovala za cosi přežilého a svým založením byla spíše republikánkou.
zdroj: Web České televize

Rebelka Sisi.
Při prvním společném obědě, kde španělská etiketa předepisovala všem stolovníkům jíst v bílých rukavicích, Alžběta demonstrativně své rukavice před obědem svlékla. Takovými a podobnými faux pas dráždila své okolí i samotného císaře. Také to byla nesmírně odvážná a dokonalá jezdkyně, která jezdila tryskem i na neosedlaném koni. A velice dbala na štíhlou linii.
Jediný syn Františka Josefa a Alžběty Rudolf se narodil jako velmi schopný, nadaný chlapec, ale ve vztahu k otci narážel na jeho odměřenost, chlad a neochotu připustit ho k řešení vážných problémů. Mladý následník viděl, jak se stará habsburská monarchie řítí do katastrofy, a snažil se svého otce přesvědčit o nutnosti politických reforem. Všechny jeho návrhy na ozdravení státního mechanismu však zůstaly nevyslyšeny a vyvolávaly u Františka Josefa jen podrážděné reakce. Proto svou ctižádost mladý Rudolf uspokojoval nejprve psaním knih, později sklouzával do dámské společnosti a uchyloval se k pití alkoholu. V důsledku toho také onemocněl kapavkou, kterou léčil ve své době obvyklou cestou – požíváním kokainu a jeho zapíjením šampaňským a koňakem. Stále více podléhal myšlence na sebevraždu, kterou společně se svou mladičkou milenkou Mary Vetserovou spáchal v lednu 1889.
Ani ne o deset let později ztratil František Josef i svou manželku. Alžběta, která od smrti arcivévody Rudolfa nesvlékla černé šaty a všemožně se vyhýbala vídeňskému dvoru, aby trávila své dny na cestách po Evropě, byla zavražděna roku 1898 v Ženevě italským anarchistou.
zdroj: Web České televize

Rezervovaný vztah k Čechům.
Františku Josefovi se někdy přezdívá „starý Procházka“. Je několik teorií, odkud se vzala. Při slavnostním otvírání pražského mostu Legií se podle legendy v novinách objevila fotografie císaře Františka Josefa na mostě, byť jiném, s podtitulkem „Procházka na mostě“. Také se jeden z předjezdců ohlašujících císařův příjezd do Vídně se jmenoval Procházka, a když celý průvod jel, vídeňáci, vidíce ho v čele, volali: „Herr Prochazka kommt!“
Zvláštním způsobem se vyvíjel císařův vztah k Čechům. Ještě než se stal císařem, byl navržen na místodržitele v českém království a jako takový tu byl očekáván s velkými nadějemi. Když však byl jmenován do čela státu, přišlo zklamání z odvolání ústavy a absolutismu. Především mu ale Češi nemohli nikdy odpustit, že se jako český král nedal přes svůj slavnostní slib, nikdy korunovat svatováclavskou korunou.
Císařův vztah k Čechám byl rezervovaný. Vyskytoval se tady spíše při příležitosti vojenských manévrů. K historickým okamžikům, kdy se zdálo, že císař pochopí oprávněnost českých požadavků, patří návštěva zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, která původně měla prezentovat, co Češi a Němci za posledních 100 let dokázali vybudovat. František Josef se snažil přispět k soužití národů, a myšlenku proto uvítal. Na poslední chvíli se ale představitelé německé společnosti v Čechách odmítli na výstavě podílet a císař, který převzal záštitu, už nemohl cuknout. Reagoval na to alespoň tím, že se nezúčastnil otevření. Protože nechtěl urazit nikoho, ani Němce, kromě Prahy se rozhodl navštívit také Liberec, neoficiální hlavní město českých Němců, jenže cestou se před vlakem ozvala detonace. Neznámý pachatel uložil na koleje nálož a poškodil koleje. Po této akci se otrávený František vrátil do Vídně velmi a ztratil poslední iluze o možnosti spokojeného soužití Čechů a Němců. Později se jeho vztah k Čechům ještě více zakalil. Přispěly k tomu jazykové bouře a proces s radikálními studenty organizovanými v hnutí, jemuž se později dostalo označení Omladina.
zdroj: Web České televize

Pokrok nezastavíš.
Moderní doba se za dlouhé vlády Františka Josefa prosazovala na všech frontách. Snad nejvíce pokroku zaznamenala technika. Železnice byla na začátku císařova panování pro většinu poddaných naprostou novinkou, ale v průběhu vlády se začala postupně šířit do všech zemí monarchie. Začaly také jezdit první automobily, byť k nim František Josef choval vnitřní odpor a přednost dával vždycky koni. Na sklonku jeho vlády létala i první letadla. Na postupu byla i elektřina a její spotřebiče. Objevily se první telefony, rotačky a také fotoaparáty, žárovky a fonografy, předchůdci gramofonů a magnetofonů.
Měnit se začala i tvář velkých měst. Od okamžiku, kdy se osvobodila ze sevření hradeb, se začala rychle rozvíjet. Nejvíce se proměnila metropole Vídeň, kde na konci císařovy vlády žily přes 2 miliony obyvatel – více než dnes. Výstavba okružní třídy Ringstrasse, jež vznikla na místě hradeb, se stala největším stavebním podnikem celé Františkovy epochy.
Od roku 1848 se rozvíjel a rozmáhal selský stav, osvobozený od feudálních břemen. Venkov se také začal výrazně diferencovat sociálně. Se vznikem a rozmachem průmyslu rostl počet dělnictva, které se stalo záhy vážným sociálním problémem. Tisíce dělnických rodin na periferiích velkých měst žily v neuvěřitelné bídě. Služtičky, tovaryši, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci přicházeli ze všech koutů říše do Vídně, aby zde našli práci.
zdroj: Web České televize

Denní režim.
Většinu dne od časných ranních hodin věnoval císař vyřizování státních záležitostí. Jeho denní rozvrh byl stanoven s neúprosnou pravidelností. V létě i v zimě vstával v půl čtvrté. A hned po ranní toaletě a krátké modlitbě už seděl za svým pracovním stolem. O šesté posnídal, o deváté uděloval audience.
V zahraničních vztazích se monarchie dostávala stále více pod vliv silnějšího Německa a jeho císaře Viléma II. Zaplétala se také do nebezpečného propletence balkánské politiky. K těmto problémům přistoupily ještě rozpory Františka Josefa s jeho synovcem a od roku 1896 následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d’Este, odpůrcem rakousko-uherského vyrovnání a nepřítelem Maďarů. Pomýšlel, že jednou přemění habsburskou říši ve federaci několika národů. U císaře však s podobným projektem mohl těžko najít pochopení.
Koncem června 1914 odcestoval František Ferdinand d’Este do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, kde ho i jeho manželku Žofii usmrtily výstřely mladého srbského fanatika. Přesně měsíc po atentátu vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Nikdo na vídeňském dvoře nechápal vážnost situace. Nahromaděné problémy a napětí starého světa monarchie našly svůj ventil právě v ní. Původně plánovaná rychlá válka se rozhořela v nekonečnou válku zákopovou. Na jejím konci čekal habsburskou říši.
Těchto konců se už starý císař nedočkal. Zemřel uprostřed války, 21. listopadu 1916, ve věku 86 let. Příčinou úmrtí byl zápal plic, kterému starý organismus už nedokázal vzdorovat. Císařovo mrtvé tělo uložili do rodinné hrobky Habsburků u vídeňských kapucínů. Jeho pohřeb v listopadových ulicích Vídně vyzněl jako rozloučení s celou monarchií.
zdroj: Web České televize